Když klient vejde do vaší ordinace, co všechno poznáte z těch několika málo kroků od dveří?
Každý den se setkáme s mnoha lidmi a řadu těch bližších, které vídáme denně, dokážeme poznat na větší vzdálenost, než rozpoznáme detaily tváře, a to podle určitých specifických pohybových vzorů daného člověka. Je to naprosto běžný jev, který si neseme s sebou z dob, kdy bylo zapotřebí odlišit své od cizích, a to i ve velmi krátkém čase. Evoluce nám tedy zanesla do určitého zautomatizování možnost odečítání pohybového chování lidí kolem nás. Pokud se člověk zabývá vztahy a změnami právě v pohybovém aparátu, zaměřuje se na tyto podněty, případně odchylky, intenzivněji, časem dokáže odlišit nejen znaky chronické, dané vývojem, ale i akutně změněné určit ým diskomfortem či poraněním, nemocí.
Tedy u pacientů, kteří právě vešli do ambulance, sleduji ty projevy, které vykazují určité odlišnosti. Nesnažím se ale ani zdaleka odtušit, či dokonce stanovit diagnózu, spíš jsem zvědavý, s čím skutečně pacient přichází, co mi sdělí, že ho trápí. Následně si mohu jeho referované obtíže porovnat se svým pozorováním či si dokreslit obrázek toho, jak dlouhodobě bolavé rameno zcela mění způsob chůze či usedání.
Na klinice, kde také působíte, je kladen důraz na celostní/komplexní pohled na pacienta. S jakými specializacemi spolupracujete?
Celostní/komplexní pohled na pacienta by měl být základem. Bohužel naše vysoce specializované zdravotnictví, občas mezioborové přesahy nevidí či přímo neumožňuje. Když jsem pracoval ve fakultní nemocnici, představa toho, že pacienta po mém vyšetření ještě odešlu na neurologii, rehabilitaci či internu nebo ORL, byla sice možná, ale prakticky to znamenalo dalších několik týdnů (v lepším případě), které by pacient bez adekvátního dovyšetření, a tedy i léčby, trávil čekáním na specialistu z uvedeného oboru. Řešili jsme to proto u komplikovanějších pacientů osobní angažovaností a domluvou časného termínu na osobní úrovni. Není to však řešení systémové, které bohužel chod takových velkých zdravotnických komplexů paradoxně neumožňuje.
V současnosti mi to práce na vzájemně provázaném pracovišti kliniky My Clinic umožňuje a jsem tomu velmi rád. Individuální přístup k pacientům není jen otázkou milého přístupu se snahou vyjít vstříc časovým nárokům klienta. Často je to právě v možnosti časného zachycení nastupujících obtíží a zamezení jejich progrese a rozvoje chronických, již obtížněji řešitelných následků. Spolupracuji se všemi kolegy z oborů, které jsou s péčí o pohybový aparát úzce propojeny, tedy nejčastěji s neurology, revmatology, sportovními i rehabilitačními lékaři a fyzioterapeuty, ale samozřejmě i z oborů zdánlivě odtažitějších, tedy s internisty, včetně pneumologů a imunologů, ORL i očními lékaři a nemohu nezmínit i psychology či psychoterapeuty.
Jste členem lékařského týmu českých olympioniků. Jaké problémy nejčastěji trápí olympijské lyžaře a rekreační lyžaře?
Profesionální lyžaři mají obecně dva typy obtíží, první typ je spojen s úrazy a druhý s opakovanou výraznou fyzickou zátěží. A i když se v rámci našeho medical teamu při ČOV snažíme působit preventivně a většina sportovců si i aktivně hlídá preventivní opatření, stejně se nevyhnou poraněním či chronickým obtížím. Typická zranění jsou poranění kloubů, zejména kolenních (poranění vazů, menisků), ramenních (luxace) více u snowboardistů, zlomeniny dlouhých kostí (stehenní, holenní, pažní) a klíčku, z chronických to bývají bolesti bederní páteře způsobené opakovaným přetěžováním, stejně jako úponové bolesti šlach při zvýšené námaze svalů. Nejčastější lyžařské úrazy u rekreačních lyžařů jsou velmi podobné těm u profesionálních sportovců, vyplývá to z podstaty lyžařské zátěže. Jedná se tedy o podvrtnuté klouby, luxovaná ramena či prsty a poraněné kosti.
Jaký způsob aktivní relaxace v zimě sám preferujete?
Zimní sporty si mě získaly už v dětství, a jelikož jsme jezdili s rodiči i v zimě každý víkend na chalupu v Krušných horách, měl jsem možnost začít s běžeckým lyžováním, pro které jsou Krušné hory jako stvořené. Samozřejmostí byly i sjezdovky, dále snowboard a v neposlední řadě telemark a skialp. Dnes rád jezdím ve volném terénu na skialpech i telemarkových lyžích, ale na pěkně upravených pistách si užívám zase úplně jinou kvalitu sjezdu. A do toho zmíněný snowboard.
Roky spolupracuji s Českým snowboardcrossovým teamem, s trenéry Mgr. Markem Jelínkem i Jakubem Flejšarem a všemi jejich svěřenci od Evy Samkové přes Honzu Kubičíka a Vendulu Hopjákovou až k Tomáši Pazderovi. Rád si pravidelně vyčlením v lednu čas zajet za nimi na Dolní Moravu, kde pořádají skvělé snowboardcrossové kempy, kam v posledních letech posílám i své dva syny.
Jak se z vašeho pohledu připravit na zimní lyžařskou sezonu?
Zátěž těla při lyžování je velká a komplexní. Řada závodníků by vám potvrdila, že příprava gymnastická, silová, aerobní je velmi důležitá pro zvládnutí nároků samotné jízdy, a to jak u klasických disciplín, tak freeridu. Tedy pokud se běžný rekreační lyžař spoléhá na to, že několikrát za sezonu nasadí lyže, užije si jízdu a jeho tělo na to neodpoví, mýlí se. I když se na kopec většinou dostane lanovkou či jiným pasivním způsobem, i jízda z kopce je náročná a bez přípravy unavující i zvyšující riziko poranění.
Optimální je se zátěží počítat, připravovat se již před zahájením sezony posilováním a zvyšováním vytrvalosti, odolnosti a před samotnou jízdou se ještě protáhnout, rozehřát, zkrátka nepodcenit to, že se jedná o náročný sport a intenzivně lze jezdit i na modré sjezdovce.
Odehrál se v ortopedii za poslední roky v určité oblasti významný kvalitativní posun?
V posledních 20 až 30 letech se neustále i v ortopedii něco děje a inovuje. Zejména postupy miniinvazivních technik s možností ošetření kloubů těmito postupy.
Vývoj materiálů a metod umožňuje miniinvazivní ošetření, která nahrazují otevřené operační výkony a výrazně zkracují jejich délku i následnou rekonvalescenci.
To je, myslím, výrazný posun, zkrácení doby hospitalizace i rekonvalescence a urychlení návratu do běžné i sportovní zátěže.
